THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Znáte ten pocit, když máte chuť na něco naprosto nového, co ještě neznáte, neslyšeli jste o tom? Pak najednou narazíte na nějaký tip a CD seženete. S očekáváním vkládáte disk do přehrávače, aby následně přišlo buď zklamání, nebo euforie. Připusťme si však upřímně, která možnost je častější, pravděpodobnější? O to větší je radost, když přece jen narazíme na něco vážně skvělého.
DEATH AMBIENT se albem „Drunken Forest“ sice přehoupli do 13tého roku své kariéry, paradoxně je však toto album i prvním počinem, který jsem od nich slyšela. Nebudu chodit kolem horké kaše a naznačovat to, či ono. Hledala jsem ambient – neambient, který bude Nějaký. A jsem nadšená. Japonské trio Ikue Mori, Fred Frith a Kato Hideki v tomto projektu dokazují, jak na člověka může působit hudba, všemi náladami v celé své "barevné" škále.
Na „Drunken Forest“ se dočkáme 11ti skladeb, přičemž žádná nezastává funkci výplně. Úvodní „Lake Chad“ otevírá třetí desku DEATH AMBIENT zvuky, připomínajícími terapeutické nástroje, ať už deštné hole či sansulu. Plynule se však zapojuje i kytara a basa. Zásluhou „Greenhouse“ se nám škála neobvyklých tónů rozšíří o další přírustek – tibetské misky. Jedná se o na pohled obyčejné kovové nádoby, které se položí na dlaň a pomocí, většinou dřevěné, paličky se točí po jejich okraji. Používají se v muzikoterapii, cvičí trpělivost, zručnost, odbourávají stres a, pokud na to věříte, čistí čakry. Jedna tibetská miska však nemá v rukách dvou rozdílných lidí stejný zvuk. „Greenhouse“ mi v naléhavějších částí skladby, evokuje podobnou náladu jako v momentech dokumentu „Baraka: Odysea Země“. „Belarus“ ze začátku zaujme houslemi, „Death Zone“ zase svou nezaměnitelnou atmosférou, která vtáhne do vlastního nitra. Skladby jako „Yellow Rain“ nebo „Drunken Forest“ si zamilujete, druhou jmenovanou bych vyzdvihla ještě samostatně, patří totiž opravdu k tomu nejlepšímu na albu.
Těžko popsat něco, co se – díkybohu! – slovy ani popsat nedá. Housle, mbira, akustická kytara, banjo, bubny, mandolína, akordeon, ukulele, elektrická kytara, činely, tibetské misky, zvuky vyvěrající vody, bouřky – jen něco ze zlomku množství nástrojů a zvuků použitých na „Drunken Forest“. Tato deska je jako výlet do světa snů. Vzdáleného a přesto tak dobře známého. Uklidňujícího i chaotického, často minimalistického. A já tento svět opravdu vřele doporučuji.
Výlet do světa snů.
9 / 10
Kato Hideki
- baskytara, akordeon
Ikue Mori
- bicí, laptop (od 2007)
Fred Frith
- kytara
Jim Pugliese
- mbira
1. Lake Chad
2. Greenhouse
3. Belarus
4. A Cocktail Of Chemicals
5. Thermohaline
6. Dead Zone
7. Qianwei Sky
8. Yellow Rain
9. River Tigris
10. Drunken Forest
11. Coral Necropolis
Drunken Forest (2007)
Synaesthesia (1999)
Death Ambient (1995)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Tzadik Records
Produkce: Kato Hideki
poměrně netradiční ambient, o to více však vystupuje na povrch jeho kvalita :)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.